Daleko od domova

Daleko od domova

No, to překonává A12. Kdybych byl doma, popíjel bych ranní kávu v našem bytě v pátém patře, sledoval a poslouchal provoz na rušné ulici a křižovatce pod ním. Vlaky by zajížděly a vyjížděly ze stanice metra Newbury Park a odvážely tisíce dojíždějících do práce v rušném a hlučném centru Londýna. Nejsem doma. Vlastně jsem daleko od domova.

Je 5:30 a slunce právě vyšlo. Piju čerstvou černou kávu pěstovanou lokálně na Tanna – sopečném ostrově na Vanuatu. Mléko není, ale dávám do něj hodně cukru, abych to vyrovnal. Všimli jsme si toho na našem balkoně v Surfside ve čtvrti Pango v Efatu na Vanuatu. Od moře vane silný chladný vánek a odliv je pryč. Za námi je měsíc stále vysoko na obloze, zatímco nalevo slunce vychází nad obzor a mění mraky do jemně růžového odstínu. Jen pár metrů pod námi se lámou vlny.

"Co víc bychom si mohli přát?" ptá se Kia. "Možná trochu mléka," říkám s úsměvem.

Jet lag nás donutil vstát brzy. Přijeli jsme včera ve dvě odpoledne po velmi dlouhé cestě z Londýna přes Singapur a Austrálii. Celkem jsme v letadle strávili asi 24 hodin a od vzletu v Londýně po přistání v Port Vila to trvalo téměř 36 hodin napříč třemi kontinenty. Byli jsme vyčerpaní a zoufale jsme potřebovali sprchu, ale hlavně jsme dorazili v pořádku se zavazadly a kromě vysypané rýže a kari na kalhotách při druhém letu bez jakýchkoliv neštěstí.

Po vzletu z Brisbane jsem usnul a krátce nato se probudil do tyrkysových útesů, písečných pláží a zelených ostrovů pod námi. Když jsem kontroloval naši letovou trasu, předpokládám, že to byla Nová Kaledonie, ale nejsem si jistý. Naše první pohledy na náš cíl byly docela dramatické, ale nebylo to jen modré nebe a zasněný bílý písek. Bylo odpoledne, zataženo a pršelo.

Po poměrně dlouhé frontě na celnici, úsměvu a razítku od úředníka jsme popadli naše čekající zavazadla z běžícího pásu, rychle vyměnili pár dolarů za místní měnu (Vatu) a vydali se chytit taxi do našeho ubytování. Zjistili jsme, že ostrov je tropický, svěží a zelený, teplý a vlhký, ale s chladným mořským vánkem, který nás fouká.

Když jsme dorazili do hotelu, nastal trochu zmatek: možná budeme muset vyměnit pokoje na třetí noc, ale Samantha, australská majitelka, nám říká „nebojte se“. Věříme jí, že to udělá správně, a tak jsme šli do našeho pokoje. Je to přímo na pláži, svěží a chladné se skvělým výhledem. Střechy jsou doškové a dekor je jednoduchý – tak akorát.

Byli jsme úplně otřesení, takže po rychlé sprše a rychlé procházce po pláži jsme se rozhodli dát si rychlého šlofíka a v 18:00 vstát na večeři. To nešlo úplně podle plánu. O dvanáct hodin později se probudíme po našem „rychlém spánku“ a jsme tady – nejdál, co jsme kdy byli od domova. První den „našeho životního výletu“. To je vše. Nemohu to úplně pochopit. Dnes ráno sedíme na balkoně, pozorujeme východ slunce nad Tichým oceánem a cítíme vůni oceánského vzduchu. Pokud je to znamení věcí příštích, pak...no, co víc bychom si mohli přát?

Jsme tady a jsme šťastní. Chvíli to bude trvat, než se usadíte, ale víte co? Nebojte se. Pojďme na snídani do domu na pláži.

Poslání: Atlas & Boots

      .