Nevybral jsem si cestování před dětmi; Já prostě žádnou nechci

Nevybral jsem si cestování před dětmi; Já prostě žádnou nechci

Nedávno jsem narazil na facebookový status kamaráda, který mě rozesmál, protože odrážel konverzace s mou vlastní rodinou.

old=““>Publikováno se svolenímFacebookový status přítele

Tlak na usazení nevychází jen z rodiny, ale často i ze strany přátel, kolegů a známých. Někdy je nářky bezstarostné. Pro ostatní je to nepříjemné. Občas je to přímo urážlivé.

Jedna z nejurážlivějších otázek, kterou mi kdy kdo položil, je: „Cestujete, abyste zaplnili prázdnotu, že nemáte děti?

V otázce bylo tolik nepříjemných domněnek, že mi trvalo minutu, než jsem je všechny rozbalil: představa, že jsem neúplná bez dětí, že jsem necestovala proto, že mi to přišlo zajímavé, ale proto, abych zaplnila zející mezeru ve svém životě, že jsem byla nečestná nebo nějak tupá, když jsem řekla, že děti nechci, že jsem nevěděla, co si s tím myslím.

Byla to dvojsečná urážka, kterou jsem nemohl potvrdit (nebyla to pravda), ani vyvrátit (protože bych pak příliš protestoval).

Od té doby má téměř každý přítel v mém věku děti, ale já jsem zůstala bezdětná – ne proto, že bych vedla život 007 plný úžasů a intrik, ale jednoduše proto, že jsem děti nikdy nechtěla.

Není to tak, že bych byl sobecký, jak jsem si kdysi myslel; Není to tak, že bych nenašel správného muže; není to proto, že bych se bál, že ztratím postavu; a není to proto, že bych si to nemohl dovolit. To proto, že nechci děti.

Od mých 18 let mi přátelé a rodina říkali, že jednoho dne změním názor, a tak jsem zůstal této myšlence otevřený, ale potřeba dětí nikdy nevznikla. Během posledních let jsem se několikrát objektivně a pragmaticky zeptala, zda chci dítě – a odpověď byla vždy ne.

old=““>Atlas a botyS 20 neteřemi a synovci trávím hodně času s dětmi, ale nikdy jsem nechtěl mít vlastní

Držel jsem novorozené děti v náručí a díval se na jejich krásné malé tvářičky a vážně jsem se ptal sám sebe: "Chci jednoho z vás?" Odpověď je vždy ne. Přemýšlel jsem o osamělosti stáří a ptal jsem se, zda je oprávněné mít děti. Odpověď je vždy ne.

Jak se blížím ke krizi (příští rok mi bude 35), znovu jsem si položil otázku a odpověď, kterou nacházím, je stále ne. Malá část mě se obává, že jednoho dne změním názor a bude pozdě. Druhá část ví, že jediný důvod, proč o tom vůbec přemýšlím, je rétorika kolem tématu: Ženy, které nemají děti, mají cítit nejen výčitky, ale také „smutek“. Ti, kteří mají děti, říkají, že je to „největší věc na světě“.

Jsem si jistý, že ano a nezáleží na tom, kdo jsi a jaký je den, ale tento příslib velikosti mě zatím neovlivnil.

Když jsme před pár lety šli s Petrem na první rande, zmínila jsem se v rozhovoru, že děti nechci, ale že mi všichni říkali, že si to rozmyslím.

Řekl: "Nekupuji to, když ostatní trvají na tom, že změníte názor na tak velkou věc. Chci říct, že se lidé jednoho dne neprobudí a najednou se nerozhodnou, že jsou fašisté."

Smáli jsme se a pak jsme jedli dezert a povídali si až do konce dne. Po letech jsem se nestal fašistou a děti stále nechci.

Takže ne, necestuji, abych zaplnil prázdnotu ve svém životě. Cestuji, protože mě to baví. To je v podstatě vše.

old=““>

Poslání: Atlas & Boots

      .