Asiatka, anglický chlapec: Cestování jako mezirasový pár

Asiatka, anglický chlapec: Cestování jako mezirasový pár

Nejednou jsem setřásl Peterovu milující paži kolem ramene nebo jeho ruku ve své: v přeplněných ulicích Káhiry, prázdných chodbách Jerash a dokonce i na trzích ve Whitechapelu zde v Londýně.

Myslím, že je fér říci, že jsem více naladěn na nesouhlas, který by náš vztah mohl vyvolat, takže když se nevinně natahuje po mé ruce, zvažuji, kdo by nás mohl vidět, co by si mohl myslet, co by mohl říct, co by mohl udělat.

V prvních dnech našeho vztahu jsem se jednou naštval, protože Peter řekl bengálskému číšníkovi, že jsme pár. Nechápal, že je to hanobení mé postavy.

Víte, bengálské dívky jsou vychovávány tak, aby zůstaly věrné své kultuře a především byly čisté a cudné. Podle mě bylo lepší předstírat, že jsme s Petrem přátelé.

V dnešní době se méně starám o to, co si lidé myslí, ale to se snadno řekne, když se usadíme v Londýně. A co Jordánsko nebo Egypt nebo Maroko nebo Tunisko?

Mohli bychom být tak bezstarostní v ulicích Ammánu a Káhiry? V těch městech jsem věnoval větší pozornost zakrývání a více jsem přemýšlel o tom, že jsem tam byl - asijská dívka jménem Abdullah - s bílým chlapcem z Norwiche jménem Watson.

První věc, kterou jsem se dozvěděl, bylo, že se opravdu nemusím bát.

Dokud jsem se oblékal skromně a zdrželi jsme se veřejných projevů náklonnosti jako každý jiný pár, čelili jsme nulové negativitě. To znamená, že nemůžu říct, že by tam nebyla jedna nebo dvě nepříjemné situace.

Zde jsou některé z věcí, které podobné páry pravděpodobně potkají v zahraničí.

Lidé budou předpokládat, že jste vdaná

Jak v Egyptě, tak v Jordánsku všichni místní označovali Petra jako mého „manžela“ – o tom, že jím být nemůže, nebylo pochyb ani pochyb. Nehledě na to, že jsem na prstě neměla prsten nebo že po jednom nebo dvou špatně zvládnutých manželstvích jsem neměla chuť to všechno zopakovat.

Obchodníci, recepční, taxikáři, všichni se mnou mluvili o mém „manželovi“. Nemá smysl to napravovat, i když to pošlapává vaše feministické názory na vážnost, která se málokdy přiznává neprovdaným ženám.

Jsem si jistý, že v některých případech lidé věděli, že nejsme manželé, ale zachovali jsme si smysl pro společenské dekórum. Jen jsem se usmála a přikývla. Byla to ta nejmilosrdnější věc.

Rezervace pod „etnickým“ jménem může způsobit problémy

Se svými tmavě hnědými vlasy a všudypřítomnými vousy by si Peter mohl snadno splést s domorodcem ze Středozemního moře, ale je nepravděpodobné, že by mu někdo uvěřil, že je „Abdullah“ – i když je hloupý a v přestrojení.

alt="">"Je nepravděpodobné, že by někdo uvěřil, že je 'Abdulláh' - i když je hloupý a obléká se."

Představte si ho, že se pokouší přihlásit do hotelu nebo si objednat drink nebo zarezervovat Wi-Fi nebo udělat cokoli pod jménem Abdullah.

Pokud s ním nejsem a vykročím vpřed a řeknu: „Aha, to jsem já,“ pravděpodobně dostane všechno od zvednutého obočí po upřímný výslech.

Pro nás to byla vždy okouzlující komediální scéna než Homeland naopak, ale stojí za to mít na paměti pro páry, které jsou na scéně nové.

Budou vám položeny (mnoho) osobních otázek

Abych byl upřímný, stává se to, i když nejsem s Petrem. Zde je to, co jsem tweetoval na cestě do Chicaga v roce 2010.

Asijská žena oblečená jako texaská kovbojka v baru v Chicagu s britským přízvukem... Přemýšlím, jestli si mám vzít ceduli s vysvětlením.

– Kia Abdullah (@KiaAbdullah) 15. října 2010

Moje neurčitá snědost znamená, že lidé vždy chtějí vědět, kdo jsem. Byl jsem dotázán, zda jsem Thajec, Singapurec, Pákistánec, Ind, Tunisan a dvakrát, k mému nesmírnému potěšení, Brazilec. Tato zvědavost je ještě větší, když jsem s Peterem. Když někomu říká, že jsme z Londýna, obvykle se na mě otočí a řekne: 'A ty?' Jednou se mi kambodžský muž vysmál do obličeje, když jsem řekl: 'Já jsem taky z Londýna.'

Více než moje etnikum se lidé na Blízkém východě a v severní Africe zajímají o mé náboženství. „Jste muslim? Je tvůj otec muslim? Váš manžel je konvertita, ano? Musí konvertovat! modlíš se? Držíš půst?" Což mě přivádí k...

Budou tam super nepříjemné situace

Právě jsem cestou do Petry odpovídal na záplavu otázek svého taxikáře. Ano, můj otec je muslim. Ano, já taky. Ano, umím číst arabsky. Ano, četl jsem Korán. Ano, samozřejmě, že znám súru Fatihu (muslimský ekvivalent modlitby Páně).

V tu chvíli řekl: "Musíš mi to odrecitovat." "Ehm, ne, ne, nemohl jsem," řekl jsem a v žilách mi bzučel britský rezervovaný hlas. "Ne, ne, musíš." "Ne, ne, ne, ne. Opravdu, nemůžu - prosím." "Musíš. Jsou v naší zemi. Musíš."

No, co na to mám říct? A tak jsem v arabštině mého dětství recitoval zmasakrovanou verzi súry Fatihy, která byla s každým veršem červenější a červenější.

Jako zklamaný rodič s vysvědčením plným Čs předstíral souhlas a tiše se soustředil na cestu. Petr mě povzbudivě poplácal po ruce. Jen jsem se schoulil na své místo.

Horší než doma to asi nebude

Byla to první svatba, které jsme byli jako pár. Petr vypadal ve svém šedém obleku strašně dobře a já se taky moc nevydrhnul. Když jsme vstoupili do tradičního anglického kostela, uvaděč Peter se zeptal, zda jsme s nevěstou nebo ženichem, a pak nám okamžitě ukázal cestu.

Když jsem se chystal projít kolem, zastavil mě uvaděč a zeptal se na stejnou otázku. "Já, uh, jsem s ním." Ukázal jsem na Petra. Přiměřeně v rozpacích se uvaděč omluvil a nechal mě jít.

Něco takového se občas stane, ale místo toho, abych se urazil, mě to obvykle pobaví. Jistě, bylo by skvělé, kdybychom byli všichni barvoslepí, pokud jde o rasu, ale tak to ve světě prostě není.

Pokud dokážete přijmout, že vy a váš partner jste odlišní a že lidé budou na tyto rozdíly zvědaví – doma i v zahraničí – pak budete s největší pravděpodobností úplně v pohodě cestovat jako mezirasový pár.
.