Překonání jazykové bariéry

Překonání jazykové bariéry

Proč mi cestování po Jižní Americe dalo nový respekt k mým rodičům

Dívám se na hodiny potřetí během pěti minut. Nyní je 11:40, dobrých čtyřicet minut po předpokládaném čase našeho přesunu na autobusové nádraží v Cartageně. Napnu ramena a snažím se uvolnit. Petr mi vždycky říká, že se moc trápím; že jsem příliš napjatý kvůli volným jízdním řádům a pozdním přestupům.

O pár minut později naše hostitelka Airbnb Nadia strčí hlavu do dveří. Řekne pár slov. Chytám dost na to, abych pochopil, že říká, že náš autobus jede za 20 minut. To už vím. Vyvádí nás ze dveří a říká, že místo toho zavolá taxi. Čekáme dole. Místo aby zavolala taxíka, mluví se dvěma kluky na motorkách a pak nám pokyne, abychom nastoupili.

Moje oči jsou vykulené. "En esto?" ptám se nejistě. "Si," odpoví. Bere můj malý batoh a dává ho prvnímu chlapovi. Všimne si mého znepokojení, řekne „tranquilo, tranquilo“ a jemně mě postrčí ke kolu. "Pero es seguro?" Ptám se a přemýšlím, jestli je to bezpečné, když mě vede na kolo s mojí 13kg taškou na zádech, helmou, která se nedá zavřít, a cizincem, který se mnou chce urychlit ulicemi Kolumbie. "Tranquilo," odpovídá Nadia. "Pero -," můj hlas se vytratil, nejsem si jistý, co jiného říct.

A pak jsme vyrazili, Petr jako spolujezdec na jednom kole, já na druhém. To je vše, před čím nás naše matky varovaly, když jsme řekli, že navštívíme Kolumbii. Co když nás okradou, unesou nebo zabijí při nehodě?

"Tolik z nás dává rovnítko mezi inteligenci a výmluvnost. Bylo pro mě těžké znít a cítit se hloupě."

Kličkujeme ulicemi a chvíli to vypadá, že se podpíráme dvakrát a pak třikrát. Udělali to, aby nás zmátli? O dvacet minut později přijíždíme na vlakové nádraží a máme tak akorát čas nastoupit do autobusu. Všechno je nakonec v pořádku, ale když si sedám, vyčítám si svou hloupost.

Proč jsem místo toho netrval na taxi? Proč jsem se dostal na cizí motorku bez pořádné helmy a s 30 kily na zádech? Odpověď zní, že pokud nemáte správná slova k protestu, je snazší vyhovět; jen se usměješ a řekneš ok.

Moje znalost španělštiny nám stačí na to, abychom zvládli většinu turistických situací – objednání jídla, rezervace pokoje a nákup vstupenek, i když s pauzami a chybami – ale byly chvíle, kdy jsem chyběl: když nám společnost na poslední chvíli zrušila ponor a já jsem nedokázal vyjádřit, jak neprofesionální byli, nebo když jsme si na Panamericaně koupili fotoaparát a nedokázali jsme pochopit jejich složitý proces vybírání.

Všechno je tu mnohem složitější kvůli jazykové bariéře. Každou větu musím v hlavě strávit, rozebrat a přeložit do angličtiny. Moje odpověď pak musí být přeložena do španělštiny a poté sdílena nahlas. Pokud něčemu nerozumím, něco udělat bude dlouhý a náročný proces.

Očekávali jsme, že Jižní Amerika – opravdová baťůžkářská země – bude mnohem jednodušší než jižní Pacifik, ale ve skutečnosti to bylo obtížnější. Tolik z nás dává rovnítko mezi inteligenci a výmluvnost; Umět jasně vyjadřovat myšlenky, nápady a argumenty. Bylo pro mě těžké znít a cítit se hloupě. K jejich cti lze říci, že Jihoameričané byli vždy laskaví k mé lámané španělštině a vždy podporovali mé úsilí.

Tyto poslední dva měsíce mi daly nově nalezený respekt k mým rodičům. Přišli do Anglie, když tam nebyla žádná bašta bengálských stánkařů prodávajících zboží na Whitechapel Road, žádná řada indických restaurací na Brick Lane, žádní tlumočníci a překladatelé, kteří by vysvětlili lékařskou péči, zápis do školy, bankovní účetnictví nebo placení účtů.

Všechny tyto věci dělali prakticky bez angličtiny. Tíhu pocitu ignorance nesli roky, ne měsíce, a přežili. Přežili vzestup Národní fronty, skinheady a nepokoje, strach a deziluzi z let Thatcherové; nikdy nemohou dát „druhé straně“ jasně najevo, co si o tom myslí.

Jen letmo jsem zahlédl, jak to bylo těžké, ale dodalo mi to nový respekt nejen k mým rodičům, ale i k imigrantům, kteří se stěhují do země, jejíž jazyk nemluví.

Pokud jste jedním z nich, zdravím vás. Jste odvážnější člověk než já.

Naučte se nový jazyk s Rosetta Stone.
.