Co mě cestování s mužem naučilo o pouličním obtěžování

Transparenz: Redaktionell erstellt und geprüft.
Veröffentlicht am

Seděl jsem na schodech našeho Airbnb studia a zavazoval si tenisky na svůj první běh od odjezdu z Londýna před čtyřmi měsíci. Když jsem uvazoval mašli, nepřítomně jsem si pomyslel: "Doufám, že se nebudu obtěžovat." A pak mi to došlo: čtyři měsíce mě nikdo neobtěžoval a jediný důvod, proč mě ta myšlenka napadla, byl ten, že jsem si běhání automaticky spojoval s pouličním obtěžováním. Moje počáteční vysvětlení čtyřměsíčního odkladu bylo "muži jsou tady jiní" - a možná jsou, ale je tu jiný faktor, který poskytuje lepší vysvětlení...

Co mě cestování s mužem naučilo o pouličním obtěžování

Seděl jsem na schodech našeho Airbnb studia a zavazoval si tenisky na svůj první běh od odjezdu z Londýna před čtyřmi měsíci. Když jsem uvazoval mašli, nepřítomně jsem si pomyslel: "Doufám, že se nebudu obtěžovat."

A pak mi to došlo: čtyři měsíce mě nikdo neobtěžoval a jediný důvod, proč mě ta myšlenka napadla, byl ten, že jsem si běhání automaticky spojoval s pouličním obtěžováním.

Moje počáteční vysvětlení čtyřměsíčního odkladu bylo „muži jsou tady jiní“ – a možná jsou, ale je tu ještě jeden faktor, který by mohl nabídnout lepší vysvětlení: Pokaždé, když jsem byl na veřejnosti, byl jsem s Peterem. Od turistiky, cyklistiky a potápění až po relaxaci na pláži byl Peter po mém boku a nevědomky mi poskytoval „ochranu“, kterou normálně nemám.

Věřte mi, že to feministku ve mně rozzlobí, když to říkám („Mám manžela, který mě chrání“), ale rozdíl byl překvapivě jasný. Samozřejmě, aniž bych trávil čas o samotě v Pacifiku, nemohu s jistotou říci, zda je klid způsoben Peterem, nebo jen zdvořilejší kulturou, ale jedno mohu říci jistě: je to zatraceně úžasné.

Všiml jsem si, že můj život v Londýně je nějak těžší. Cítil jsem se zamlžený, když jsem šel ulicemi, více vzhůru, více neklidný. Nebyl to strach nebo paranoia jako taková; spíše ochranný plášť.

Říká se, že muži jsou na ulici zranitelnější vůči fyzickému napadení a já jsem si jist, že statistiky nelžou, ale co statistiky neukazují, je psychická daň, kterou si většina žen nese v každodenním životě.

Někdy to obtěžování není tak hrozné a můžu si o tom udělat legraci:

Dva muži na mě právě křičeli z opačných stran ulice. Nakonec to vypadalo, že se trefí. Kéž bych to uměl nakódovat. – Kia Abdullah (@KiaAbdullah) 17. září 2012

Někdy je to zdánlivě neškodné, ale přesto otravné:

Muži, to, že je to zdánlivě stejně neškodné jako „hezké“ a vy to říkáte potichu, neznamená, že to není obtěžování. — Kia Abdullah (@KiaAbdullah) 3. srpna 2014

A někdy je to naprosto hnusné, něco, co mnoho mužů nikdy nezažilo. Začátkem tohoto roku Laura Bates (zakladatelka Everyday Sexism) napsala článek do Guardianu. V něm popisuje mozaiku obtěžování jako „týden malých špendlíků“.

Když si to Petr přečetl, mírně to komentoval: "Páni, ta má smůlu." Po přečtení prvního odstavce měl pravděpodobně reakci, jakou mělo i mnoho jiných mužů – inteligentních, světských, dobromyslných, gentlemanských mužů. Vysvětlil jsem jí, že ne, neměla smůlu.

Je to tak. Vyprávěla jsem mu některé ze svých děsivějších zážitků za ta léta (z nichž většina bledá ve srovnání se zkušenostmi jiných žen).

Byl tam ten 20letý chlápek, který mě sledoval do školy na kole a pořád mi vyhrožoval, že mi strhne spodní prádlo. Bylo mi 14 let. Byl tam muž středního věku, který mě požádal, abych hlídal jeho dodávku, zatímco klepal na něčí dveře, aby požádal o toaletu - a pak zašel do rohu a začal masturbovat. (O dva měsíce později mě tentýž muž oslovil na ulici se stejnou žádostí. Odešel jsem co nejrychleji.)

Byl tam ten chlap, který mě ve 23 hodin následoval ze stanice metra a snažil se mě zastavit, když jsem spěchal pro taxi. Byla tam skupina teenagerů, kteří měli v autě megafon - megafon - a kteří, když jsem nereagoval na jejich sexuální komentáře, křičeli: "No tak! Podívej, co máš na sobě!"

Ten den jsem se nenáviděl, protože první věc, kterou jsem si pomyslel, bylo: ‚Dobře, je to červené, ale nemám výstřih a mám na sobě punčocháče, takže nemám nohu‘ – jako by výstřih nebo noha omlouvaly její chování. Byly to stejné šaty, jaké jsem měl na sobě, když kolem šel muž a řekl si pod vousy „prsa“. Ten den jsem šaty vyhodila.

Tím, že jsem se nemusel vypořádat s těmihle kecy a všemi ostatními zdánlivě neškodnými přestupky mezi tím, jsem si uvědomil, jak je to škodlivé, jak nespravedlivé. Tyto poslední čtyři měsíce svobody mě naučily, že to, co přijímám jako život v Londýně, je nepřijatelné. Ještě si nejsem jistý, zda je toto uvědomění, tato nově objevená intolerance dobrá nebo špatná.

Vím jen, že se netěším, až to zjistím.

Poslání: Atlas & Boots
      .